Dva roky v NATO
Dvanáctý březen 1999 se stal významným dnem v novodobé historii České republiky. Tehdy, tolik očekávaný waschingtonský sumit vrátil naši zemi mezi vyspělé demokratické země. Naší nejvyšší ústavní představitelé se této vrcholné schúzky Severoatlantické aliance zúčastnili poprvé jako řádní členové NATO. Na všech budovách i ve všech jednacích sálech již neviselo jenom šestnáct, ale už devatenáct vlajek. Česká červeno-modro-bílá standarta má své místo mezi kanadskou a dánskou vlajkou. Dochází k tomu v padesátém roce od založení Aliance.
Hned v úvodu svého projevu americký prezident Bill Clinton vítá tři nové členy – Česko, Polsko a Maďarsko – slovy: „Vítejte v NATO, vítejte doma.“ Pro naše, v sále přítomné zástupce, ale i pro nás doma, to byl hezký pocit.
Nikdo soudný nemůže popřít, že největší zásluhu doma, na přijetí České republiky do NATO, má naše armáda. Armáda České republiky totiž splnila všechny minimální vojenské požadavky. To byl první krok k tomu, aby byla plně kompatibilní s armádami NATO. Náčelník generálního štábu generálporučík Jiří Šedivý v tehdejší společenské euforii našim vojákům připomínal, že větší díl práce je teprve čeká: „Větší část práce je teprve před námi, protože je to skutečně dlouhodobý proces a nemůžeme si myslet, že jsme schopni tyto věci vyřešit za jeden či dva roky. Je to otázka přípravy lidí, přípravy štábú, ale i věcí spojených s výzbrojí a výstrojí armády, a také je to kompatibilita zbraní, munice, logistiky atd. Což je opravdu dlouhodobá záležitost.“
Na tato slova nejvyššího vojenského představitele jsem si znovu vzpoměl před několika dny při návštěvě generálního tajemníka NATO George Robertsona, když jsem četl a slyšel mnoho kritických soudů , podle mého názoru ne příliš spravedlivých, o katastrofální situaci v české armádě. Nechci samozřejmě tvrdit, že armáda je v dobrém stavu. Už dvanáctý rok je v pernamentní personální, finanční a materiální krizi. Sama za to však může nejméně. I když se zřejmě mohlo a muselo s transformačními problémy počítat, nemuselo toto období , kdyby civilní politické řízení bylo efektivnější, rozhodně trvat tak dlouho.
Současná armáda potřebuje mít podmínky, aby se mohla soustředit na výcvik. To je zatím jen zbožné přání. Proslýchá se, že prostředky na tuto základní činnost armády budou i v letošním roce nižší. Přitom generální štáb pro zlepšení dělá maximum. Řešení problémů je dnes už v rukou politiků. Lze souhlasit s názorem bývalého prvního polistopadového civilního náměstka federálního ministra obrany Antonína Raška, který v armádním čtrnáctideníku A Report, nedávno napsal: „Pokud si armáda sama nevytvoří reálnou představu o své podobě, v níž by zajistila obranu země i splnila alianční závazky, nikdo jiný ji za existující situace, koncepci nezpracuje, nanejvýš ji politici schválí“, míní.
Jasné a rozhodné slovo politiků musí zaznít i k diskutované profesionalizaci armády. Přitom rozhodně nemůže jít jenom o posuzování, zda je možné ji ekonomicky zajistit. V úvahu je nutné brát i kriteria pokračující dělby práce v ozbrojených silách. Je nutné profesionalizovat ta místa a ty funkce, které voják, v průběhu jednoroční základní služby, nedokáže zvládnout. Vojenské základní služby, třeba časově minimální, bychom se však do budoucnosti zříkat neměli. Má význam jak pro přípravu záloh, tak i pro osobnostní růst mladé generace, zvlášť pokud jde o její psychickou odolnost, fyzickou zdatnost i kvalifikační přípravu.
Jak nedávno uvedl náčelník Generálního štábu generálporučík Jiří Šedivý, v letech 2002 až 2OO4 by v životě české armády mělo přijít období stability, kdy by se mělo pokračovat už v normálním vývoji výstavby armády jako v jiných státech. „Česká armáda bude o něco menší, ale zároveň bude i armádou vyšší výkonnosti, což neznamená, že bude armádou levnější,“ prohlásil generál Šedivý. Podle dostupných informací na generálním štábu, již existuje vize profesionální armády České republiky. Od poloprofesionální armády se bude postupně přecházet k armádě plně profesionální. V letech 201O až 2015 by měla mít česká armáda jen 42 tisíc profesionálů, což představuje 8.400 důstojníků, stejný počet praporčíků a 25.200 rotmistrů. Armáda bude mobilnější, flexibilnější a bude vybavena moderními technologiemi, které umožní vyšší efektivnost její organizační struktury.
S jedním vážným a dlouhodbým sociálním jevem by se měla armáda vypořádat velmi radikálně. Minimalizací šikanování jako nejvážnějšího prohřešku proti důstojnosti člověka, humanizmu vůbec. Je zřejmé, že mladí muži si z civilu na vojnu již dispozice pro takovéto nespolečenské aktivity přinášejí. Ale stejně tak je zřejmé, že velitelé, kteří si jako vážný osobní cíl vytýčili tento nešvar potlačit, dokázali jej zvládnout.
Byl bych ale rád, mluvím-li o šikaně, aby mě bylo rozuměno. V době své vojenské služby v první polovině devadesátých let jsem měl příležitost vidět výcvik západních armád. Pochopil jsem, že být i tady vojákem není žádný med. I zacházení s podřízenými na cvičišti má daleko do humanismu. Až na jedinou vyjimku. I při nejkrutější zátěži dbají velitelé na to, aby někoho nezmrzačili nebo si nezničil své zdraví. Své o tom ví například mladý velitel David Franta z Ostravy, který po absolvování britské Kralovské vojenské akademie v Sandhurstu, loni absolvoval ve Spojených státech také prestižní kurz Ranger.
Je dobře, že se podařilo konečně postavit věkovou personální strukturu z hlavy na nohy. Už v ní neslouží více jak stovka generálů, ale necelé tři desítky. A také nižších důstojníků je už konečně více než vyšších. Výrazně stouplo procento praporčíků, rotmistrů a poddůstojníků z povolání. Mezi mládeží významně po našem vstupu do Aliance stoupl zájem o vojenské školy. Ve Vojenské akademii v Brně a Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově si loni vybírali z trojnásobného počtu uchazečů než mohli ve skutečnosti přijmout.
Nelze samozřejmě přehlédnout , že přitom všem jsou v armádě stovky volných míst. Svědčí to o tom, že hlavním problémem je struktura vojenských odborností. Jde o důsledek v minulosti neřízeného personálního procesu, kdy armádu opouštěli ti, které by armáda potřebovala a zůstavali ti, bez nichž by se obešla.
Problémy v personální práci dokazuje i to, že řada vojáků z povolání má problémy ze svým zařazením. Mezi nimi dokonce i ti, kteří se vracejí ze zahraničních misí.
Při vědomí toho všeho bychom měli být, dva roky po našem vstupu do NATO k své armádě spravedlivější. Neobviňovat ji za rozhodnutí a nerozhodnost politiků.
I dnes platí prohlášení premiéra Miloše Zemana, které přednesl na slavnostním zasedání Rady NATO před dvěma lety: „Dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku. Zbývá udělat ještě hodně práce, ale dnešní ceremonie je potvrzením, že směr, který jsme zvolili, je správný. Považujeme ji za vyjádření důvěry v naši budoucnost, v budoucnost střední Evropy a Evropy jako celku.“ K těmto premiérovým slovům není nutné ani po dvou letech nic dodávat. Snad jenom to, že by se pro rozhodnutí politiků, jejichž důsledky vojáci dnes těžce nesou, neměla Armáda České republiky stát pro civilní veřejnost vhodným otloukánkem. Nezaslouží si to.
5.3.2001
